Už je to tak, byli jsme na největších mezinárodních závodech, pořád tomu nemůžu uvěřit. Moc se mi líbilo v okolí Jönköpingu, ty terény byly často famózní. Až si říkám, že jsem se “namlsal” a teď mi lesy Ještědské oblasti nebudou po chuti.
Z oddílu nás jelo celkem 16, s sebou jsme přibrali 4 odpadlíky z Doks (ve skutečnosti jsou to oni, kvůli kterým se dost z nás rozhodlo jet, díky za to). V největším počtu jsme bydleli v nadstandardně vybavených chatičkách vedle čerpací stanice. Měli jsme tak alespoň neustálý přehled o ceně pohonných hmot. Taky se hned vedle nacházelo jedno z četných jezer s průzračnou vodou, o místo ke koupání tedy nebyla nouze. Žejdlíkovi bydleli o podstatný kus dál v domě po prarodičích někoho z místních. A Pavlovi? Popravdě nevím, blízko to ale nebylo 😀
Program byl připraven velmi bohatý. Od pondělka do soboty jsme si zaběhli 5 etap, 2 middly a 3 klasiky. Kdo chtěl, bloudil navíc na jednom ze dvou indoorů (gymnázium a ped. fak. univerzity). Z vlastní zkušenosti (kategorie H18) můžu říct, že tratě se povedly na výbornou. Občas na klasice skřípala (či chyběla) možnost volby nebo to mapově bylo prostě moc jednoduché, nebylo to ale nijak časté. Zato H21 Kort (kratší verze) měla klasiky poněkud zvláštního rázu. To protože šlo o jasné postupy s těžkou koncovkou, které byly trochu delší a alespoň díky počtu kontrol se vzdálenost podobala té na klasické trati.
Lesy jsou však nádherné. Neprovádějí zde systematické pásové zásahy do lesa, takže hranice porostů vypadají mnohem přirozeněji. Jak Michal trefně podotknul: “Je to spojení Kokořínska s Jabloncem.” Obzvláště zajímavé byly vrstevnicové detaily. Tím, že porosty mapují maličko jinak, cest někdy moc nebylo, zbyly vrstevnice jako jediný způsob k úspěšné orientaci. Myslím, že jsem si díky tomu dost odnesl.
Do Švédska jsem nejel s vidinou dobrého umístění. Šlo mi o to, abych si to užil, podíval se na závody elity, zjistil, jak fungují tak velké závody apod. Stačí mi tak, že jsem se vrátil vždy z lesa se všemi kontrolami. Osobně jsem nejvíce zápasil s adaptací na rovné postupy a s tím spojenou důvěrou v buzolu. V pokynech se totiž pořadatelé zmínili o přítomnosti magnetovce v páté etapě a já tak od třetí etapy párkrát buzole prostě odmítl věřit, což se mi samozřejmě vždy vymstilo. Přesto se v oddíle našly skandinávské talenty.
Co se velikosti týče, tak jsme od jednoho pořadatele vyzvěděli, že mají přihlášených 12 tisíc závodníků, 55 tisíc startů a 3 tisíce parkujících aut. Organizace sestává ze skupiny 30 oddílů. A to prý mají slabší ročník. (emoji padající čelisti)
Pak se mi taky moc líbila přítomnost světové elity, kdy jsme sledovali doběhy v arénách a také středeční sprint centrem Jönköpingu. Tito lidé jsou pro mě ikonami orienťáku a možnost je vidět na živo, prohodit s nimi pár slov a nebo udělat fotku pro mne hodně znamená. Většina české repre nedorazila, jediná přijela Lucka Dittrichová, ta po JWOC a WOC podala další fenomenální výkon a ve svojí kategorii brala první místo.
Svenskorientering & Tero Marjamäki
Za pár týdnů nás čeká oddílové soustředění v Jáchymově, tak se moc těším. Určitě to bude více do kopce.
Více fotek najdete na našem instagramu.